Kojamotemi

Moji prarodiče byli manželé více než půl století a od té doby, co se potkali, spolu hráli tu zvláštní hru. Cílem této hry bylo napsat slovo "kojamotemi" na skryté místo, kde ho druhý může najít. Nechávali nápis "kojamotemi" na různých místech v domě, a když ho ten druhý našel, bylo na něm, aby ho schoval znovu.
Psali kojamotemi prsty do nádob s cukrem a moukou a čekali, kdo bude připravovat další jídlo. Napsali ho na orosené okno vedoucí na dvorek, kde nás babička krmívala horkým domácím pudinkem, obarveným modrým potravinářským barvivem. Kojamotemi bylo napsáno na zrcadle oroseném po horké sprše, kde se potom objevovalo znovu při každé koupeli. Jednou babička odrolovala celou roli toaletního papíru, aby mohla zanechat kojamotemi na posledním kousku.
Místa, kde se objevovalo kojamotemi, byla rozmanitá. Malé papírky, na kterých bylo v rychlosti naškrábané, se objevovaly na palubní desce, na volantu nebo na sedadlech v autě.Papírky byly nacpány v botách a zanechány pod polštáři. Kojamotemi bylo napsáno do prachu na krbové římse nebo do popela v ohništi. Toto záhadné slovo bylo součástí domu mých prarodičů stejně jako nábytek.
Trvalo dlouho, než jsem dokázala plně ocenit jejich hru. Přirozená skepse mi bránila uvěřit
V opravdovou lásku - takovou, která je čistá a vše překoná. O vztahu svých prarodičů jsem však nikdy nepochybovala. Jejich láska byla přímo hmatatelná. Bylo to víc než jen žertovná hra, byl to způsob života. Jejich vztah byl založen na úctě a vášnivé oddanosti, které se nepodaří zažít každému.
Babička s dědou se drželi za ruce, kdykoli to bylo možné. Kradli si polibky, když do sebe narazili v malé kuchyňce. Dokončovali si navzájem věty a společně luštili každodenní křížovku a přesmyčku. Babička mi šeptávala, jaký býval děda fešák a že musím uznat, V jak elegantního starého pána se změnil. Říkala, že zná tajemství, jak si mužského vybrat. Před každým jídlem sklonili hlavy a děkovali za to, co jim bylo dopřáno: skvělá rodina, velké štěstí a osoba toho druhého.
Nad životem mých prarodičů visel temný mrak: Babička měla rakovinu prsu. Nemoc se poprvé projevila před deseti lety. Jako vždy s ní byl děda na každém kroku. Uložil ji ve žlutém pokoji, který nechal vymalovat proto, aby babička byla obklopena sluncem i tehdy, když jí bylo příliš zle na to, aby šla ven. Po letech zaútočila rakovina znovu. S pomocí hůlky a dědečkovy pevné ruky chodila babička každé ráno do kostela. Ale byla čím dál tím slabší, až nakonec nemohla vyjít z domova. Nějaký čas chodil dědeček do kostela sám, modlil se k Bohu, aby ochránil jeho ženu. Jednoho dne se stalo to, čeho jsme se všichni obávali: babička odešla.
Kojamotemi bylo napsáno žlutým písmem na růžových stužkách babiččiny smuteční kytice. Jak se dav lidí ztenčoval a poslední truchlící odcházeli, přistoupili mé tetičky, strýčkové, bratranci, sestřenice a ostatní členové rodiny a naposledy se shromáždili kolem babičky.Dědeček se postavil vedle babiččiny rakve, nejistě se nadechl a začal jí zpívat. Byla to slzami a zármutkem prosycená ukolébavka. Nikdy na tu chvíli nezapomenu, i já jsem se zachvěla. Tehdy jsem pochopila, že mám štěstí, že mi bylo dopřáno ji alespoň vidět. Ko-ja-mo-te-mi: Koukej, jak moc tě miluju. Děkuji vám, babičko a dědečku, za to, co jste mi ukázali.